Současný Arcibiskupský palác
Už více než 500 let je olomoucký Arcibiskupský palác oficiálním sídlem olomouckých biskupů a arcibiskupů a také místem, kudy doslova kráčely dějiny. Hostil celou řadu významných historických osobností, které při svých návštěvách nešetřily komplimenty na jeho architekturu i vybavení. Jak ostatně, krátce po jeho dostavbě, podotkl polský král Jan III. Sobieski (1629-1696) „tento palác by mohl stát uprostřed Říma„.
Historie a architektura paláce
Původní renesanční palác začal v místě dnešní rezidence stavět biskup Stanislav Thurzo (biskupem 1496-1540) na počátku 16. století. Tehdejší sídlo olomouckého biskupa však ještě nebylo tak rozsáhlé jako dnes. Svou dnešní podobu palác získal až po Třicetileté válce, kdy město značně utrpělo švédským obléháním. Co nedokonali Švédové, to zpečetil požár v roce 1661. A tak když do Olomouce roku 1664 přišel nový biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (biskupem 1664-1695), čekala ho nelehká práce. Obnova paláce v reprezentační rezidenci trvala šest let a biskup Karel na ní nešetřil. Kromě nejvyššího církevního úřadu na Moravě totiž zastával funkci biskupa-knížete a mimo šlechtického titulu mu patřilo i několik moravských panství. Své knížectví spravoval jako kterýkoliv jiný šlechtic, mezi nimiž měl díky knížecímu titulu výsadní postavení. S tím přicházely také požadavky na reprezentaci, které biskup naplnil například angažováním císařských dvorních architektů Filliberta Luccheseho (1606-1666) a Giovanniho Pietra Tencally (1629-1702).
Martin Engelbrecht podle Friedricha Bernharda Wernera, Biskupský palác kolem roku 1740 – pohled na dnešní Biskupské náměstí bez Tereziánské zbrojnice, vlevo dostavěná budova Arcibiskupské kurie. Foto: Zemský archiv v Opavě – pobočka Olomouc
Podle jejich návrhu byl na třech běžných domovních parcelách vystavěn dnešní Arcibiskupský palác, který dodnes patří k největším obytným stavbám v centru Olomouce. Sály nacházející se v prvním patře, sloužily k reprezentaci biskupa, zatímco ve druhém patře se nacházely dva hostinské apartmány pro nejvýznamnější hosty. V letech 1748 a 1754 se zde například ubytovala Marie Terezie (vládla 1740-1780) se svým manželem Františkem Štěpánem Lotrinským (vládl 1745-1765). Právě Marie Terezie nechala v blízkosti paláce postavit budovu nové zbrojnice, která z velké části zakryla výhled na náměstí a také zkomplikovala vjezd do rezidence. Díky tomu dokonce vznikla legenda o komplikovaných vztazích panovnice s tehdejším biskupem Maxmiliánem Hamiltonem (v úřadu 1759-1776).
Pohled na dnešní Biskupské náměstí – Arcibiskupský palác a Tereziánská zbrojnice (vpravo), Album Olmütz, nakladatel Eduard Höltzel, asi 1852. Foto: Vlastivědné muzeum Olomouc
V minulosti měl palác také dva velké sály, kde se konaly koncerty, divadelní představení, nebo slavnostní hostiny. V dalších částech rezidence, soustředících se převážně kolem hospodářského nádvoří, bydlelo služebnictvo, nebo arcibiskupští úředníci či členové kurie. Dnes tyto prostory obývají řádové sestry z Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže, které se starají o chod rezidence.
V přízemí se nacházelo hospodářské a technické zázemí paláce. V barokní době zde nechyběla ani vlastní pekárna či cukrárna, za arcibiskupa Leopolda Prečana (biskupem 1923-1947) přibyla moderní soukromá lázeň. Nyní bychom zde našli kuchyni, žehlírnu, nebo prádelnu, které se stále denně využívají.
Drobnější úpravy vnitřní dispozice objektu proběhly v polovině 19. století podle návrhů architekta Antona Archeho (1793-1851). Impulsem posledních větších stavebních úprav paláce se stal požár v roce 1904. Tehdy vzniklo nové průčelí, jehož střední část byla zvýšena, doplněna věžičkou a štítem se sochou sv. Václava. Autorem této přestavby byl architekt Vladimír Fišer (1870-1947).
Interiéry a vybavení
Z původního vybavení se dochovaly především klasicistní lustry, které svítily i během nástupu Františka Josefa I. (vládl 1848-1916) na trůn v Trůnním sále. Tehdy se s v nich ještě svítilo svíčkami, elektrifikovány byly až o několik desítek let později. Tento unikátní soubor dřevěných zlacených lustrů s křišťálovými ověsy byl nedávno restaurován. Reprezentační sály v prvním patře, kde se od roku 2011 pravidelně konají prohlídky, jsou bohatě vybaveny původním historickým nábytkem a uměleckými předměty. Veřejnosti je zpřístupněno celkem šest historických sálů, které v minulosti sloužily hlavně arcibiskupovi a jeho návštěvám. Nábytek pochází většinou z 19. století, obdivovat můžeme také soubor čínských a japonských váz, nebo historický porcelán či keramiku. Pozoruhodná je sbírka míšeňského porcelánu, nebo habánské keramiky či benátského skla. V Trůnním sále se dochoval barokní biskupský trůn, na který možná roku 1848 usedl i nový císař František Josef I.
Události a osobnosti
Reprezentační sály se minulosti staly dějištěm řady významných událostí. Roku 1805 se v Červeném sále před bitvou u Slavkova radili ruský car Alexandr a rakouský císař František, jak budou postupovat proti Napoleonovi. Od říjnu 1848 do května 1849 hostil tehdejší arcibiskup Maxmilián Josef kardinál Sommerau-Beck (arcibiskupem 1836-1853) císařský dvůr, který se v Olomouci ukryl před vídeňskou revolucí. V prosinci 1848 přímo v Trůnním sále abdikoval rakouský císař Ferdinand V. Dobrotivý ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. O dva roky později byla v paláci uzavřena důležitá mírová smlouva mezi Rakouskem a Pruskem, tzv. Olomoucké punktace.
Prezident Edvard Beneš, první dáma Hana Benešová a předseda vlády Klement Gottwald na návštěvě Arcibiskupského paláce u příležitosti obnovení olomoucké univerzity, 21. února 1947. Foto: Archiv AO
Reprezentační sály hostily kromě Marie Terezie také pařížského arcibiskupa Jeana kardinála Verdiera (arcibiskupem 1929-1940), papeže sv. Jana Pavla II. (papežem 1978-2005) či prezidenty Tomáše Garrigua Masaryka (prezidentem 1918-1935), Edvarda Beneše (prezidentem 1935-1938 a 1945-1948), Václava Havla (prezidentem 1989-2003), i jejich nástupce. Roku 1947 dokonce navštívil palác tehdejší předseda vlády Klement Gottwald (prezidentem 1948-1953). A ačkoliv se mohlo zdát, že v Československu bude po skončení války vzkvétat už jen svoboda a prosperita, pravda se ukázala být zcela opačná.
Moderní historie arcibiskupství
Protektorát Čechy a Morava (1939-1945)
V březnu 1939 obsadilo německé vojsko zbývající území Čech, Moravy a Slezska. Olomouc se už po zabrání Sudet v říjnu 1938 ocitla téměř na hranici s Říší a nyní se, stejně jako celá země, ocitla pod nucenou německou správou a stala se součástí Protektorátu Čechy a Morava. V důsledku Mnichovské dohody přišla Olomoucká arcidiecéze o bezmála 300 farností. Arcibiskupský palác zůstal po celou válku oficiálním sídlem arcibiskupa, byť se ocitl pod dohledem gestapa. Zájem nacistů o majetek olomouckého arcibiskupství se projevil zvláště v Kroměříži, kde se nacházela podstatná část uměleckých sbírek arcibiskupství a také sídlo hospodářského velkostatku arcibiskupství. Arcibiskupští úředníci byli propuštěni, nebo pozatýkáni a správy majetku se na podzim 1941 ujal Němec Heinrich Fleck. Pamětníci dokonce vzpomínají, že za Fleckovy správy se přímo v Podzámecké zahradě pásl dobytek.
Na středu 5. července 1939 připadal svátek moravských patronů sv. Cyrila a Metoděje. A právě v tento den si Olomouc velkolepou oslavou připomínala 50. výročí kněžského svěcení svého arcibiskupa Leopolda Prečana. Ráno vyrazil z rezidence průvod do katedrály, kde se konala mše a svěcení nových kněží. Poté následovala audience v Trůnním sále a odpoledne oslava na tehdejším orelském stadionu, které se zúčastnilo 15 tisíc Moravanů. Na Velehradě probíhala ve stejný den cyrilometodějská pouť, kam tehdy přišlo na 60 tisíc poutníků, kteří si připomněli i významné výročí jejich pastýře. Tato akce bohužel nezůstala bez povšimnutí německých okupantů. Říšské úřady ji vnímaly jako provokaci a protiněmecký manifest českého národa.
Leopold Prečan, kolem 1932 a Prečanova vila na Svatém kopečku u Olomouce (původní stav). Foto: Archiv AO
Možná i to byl jeden z důvodů, který přispěl k internaci Leopolda Prečana v jeho vile na Svatém Kopečku. Arcibiskup zde pobýval celou válku a do Olomouce jezdil za války jen velmi málo. Údajně směl v rezidenci přijímat audience pouze každou středu a značně bylo omezeno i jeho veřejné vystupování. Od začátku války jej pro jeho vazby na exilovou československou vládu v Londýně sledovalo gestapo. Arcibiskupovi nejbližší spolupracovníci – sekretář Stanislav Zela (1893-1969), generální vikář Jan Martinů (1881-1940) a dómský vikář Josef Glogar (1891-1969) představovali potenciální nebezpečí režimu, a tak byli v září 1939 zatčeni a uvězněni v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald.
Stanislav Zela (vlevo) a Leopold Prečan s prezidentem Edvardem Benešem (asi 1946). Foto: Archiv AO
Díky přímluvě protektorátní vlády, prezidenta Emila Háchy a vratislavského arcibiskupa se nakonec podařilo některé z vězňů propustit. Mezi nimi byl i Stanislav Zela, který se po třech měsících vrátil zpět do Olomouce nejprve jako sekretář později jako pomocný biskup arcibiskupa. Musel se však až do konce války pravidelně hlásit na olomoucké služebně gestapa (budova dnešního Vrchního soudu) a v roce 1946 čelil obvinění z kolaborace s nacisty. Případ se nakonec nedostal ani k soudu, komunisté však o čtyři roky později obvinění využili jako záminku pro vykonstruovaný politický proces se Stanislavem Zelou.
Komunistické Československo (1948-1989)
Krátce po únorovém komunistickém převratu se stal olomouckým arcibiskupem Josef Karel Matocha (arcibiskupem 1948-1961). Církev byla jako autonomní organizace s vazbami na svobodný Západ od počátku jasným nepřítelem státu. Ke katolické církvi se však v tehdejším Československu hlásilo asi 70 % obyvatel a komunistům bylo jasné, že církev má na věřící obrovský vliv. Její okamžitý zákaz by pravděpodobně vedl k veřejným nepokojům, a proto bylo nutné postupovat pozvolna.
Komunistický plán likvidace církve
Komunisté si stanovili jasný plán na likvidaci církve, tzv. Karlovarský program. Prvním krokem bylo přesvědčit věřící o jejich kladném vztahu k církvi. Postupně pak mělo docházet k diskreditaci katolických biskupů a dalších církevních představitelů, kteří měli být ve veřejných procesech usvědčeni jako agenti Západu. Na vyšší funkce měli být dosazeni „pokrokoví“ duchovní sympatizující s režimem, čímž měl být završen odvrat nové národní církve od Říma a od papeže.
Antonín Zápotocký doporučoval poštvat lidi proti církvi poukazováním na její majetky. K zestátnění církevních majetků nevedly nový režim ani tak důvody ekonomické, jako spíše ideologické. V říjnu 1949 byly přijaty tzv. církevní zákony. Tak došlo ke zřízení Státního úřadu pro věci církevní, mezi jehož stěžejní úkoly patřilo zajištění financování církve ze státního rozpočtu podmíněné slibem věrnosti duchovních, kteří na oplátku získali povolení ke své činnosti. Církev bez majetku a pozemků, které by sloužily její obživě, se stala zcela závislou na státu.
Situace na olomouckém arcibiskupství
V Olomouci došlo k podobné situaci jako před několika lety za německé okupace. Nejpozději od roku 1949 byl arcibiskup Matocha i jeho generální vikář biskup Stanislav Zela pod dohledem státní tajné policie. Mezi lety 1949 a 1950 byli postupně zatýkáni nejbližší arcibiskupovi spolupracovníci včetně Stanislava Zely a jeho sekretářů Josefa Mošťka (1913–1986), Josefa Práška (1921–2000) a Josefa Ryšky (1915–2006). Všichni byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k několika letům vězení.
Obsazení rezidence a internace arcibiskupa Matochy
Po Velikonocích roku 1950 obsadila Arcibiskupský palác Státní bezpečnost. Arcibiskup od té doby nesměl bez doprovodu stráže rezidenci opustit a bylo mu znemožněno přímo vykonávat správu arcidiecéze, kterou směl řídit pouze skrze svého zástupce – generálního vikáře. Po zatčení Stanislava Zely v červenci téhož roku zůstala tato funkce přes Matochovy snahy dva roky neobsazená. Později komunisté povolili jmenování Josefa Glogara, který sice nebyl pro režim zcela důvěryhodný, ale strávil několik let v koncentračních táborech, kde získal kontakty s komunisty. Na řízení arcidiecéze dohlížel od června 1950 pověřený státní zmocněnec.
Josef Karel Matocha. Foto: Archiv AO
V srpnu 1950 se kanceláře konzistoře, sídlící do té doby v samostatné budově na Biskupském náměstí, musely přestěhovat do druhého patra Arcibiskupského paláce. Stalo se tak kvůli tomu, aby bylo snazší zaměstnance arcibiskupství sledovat a instalovat do jejich kanceláří odposlechy. Arcibiskupovi bylo později v rezidenci vyčleněno několik pokojů, které nesměl bez povolení StB opouštět. Tyto pokoje byly neustále pod dohledem příslušníků tajné policie. Došlo také k omezení počtu laických zaměstnanců arcibiskupství. Přímo v paláci bydlela Matochova dlouholetá hospodyně Irma Turčanová, která mu připravovala jídlo. O úklid se staral bývalý vrátný pan Procházka. Nikdo se zaměstnanců však neměl dovoleno se s arcibiskupem stýkat.
V internaci strávil arcibiskup Matocha celkem jedenáct let. Po celou tuto dobu jej Komunistický režim nezákonně a bez jakéhokoli obvinění izoloval v domácím vězení. Rezidenci směl za tu dobu opustit jen několikrát, a to většinou tehdy, když chtěl režim umlčet dohady o jeho uvěznění či smrti, nebo když chtěla StB prohledat jeho věci. Do jeho bytu nebyl zaveden telefon ani rozhlas, aby byl co nejvíce omezen jeho kontakt s okolním světem. StB instalovala odposlechy nejen do jeho pracovny, ale také do kaple v druhém patře, kde mu bylo občas povoleno celebrovat mši a přistupovat ke zpovědi.
Se svou rodinou neměl v podstatě žádný kontakt. Za celou dobu internace jej směl pouze dvakrát navštívit jeho bratr. V roce 1959 mu byla povolena návštěva jeho dvou sester, s nimiž se několik let neviděl a neměl o nich ani žádné zprávy. Návštěva za přítomnosti vládního zmocněnce trvala pouhých deset minut. Bylo to naposledy, kdy se společně setkali. Necelé dva roky na to, v listopadu 1961 arcibiskup Matocha zemřel na zanedbání lékařské péče. Přes jeho problémy s vysokým krevním tlakem, k němu byl lékař vpuštěn pouze jednou za celou dobu internace.
Po smrti pastýře (1961-1989)
Po Matochově smrti zůstal olomoucký arcibiskupský stolec až do roku 1989 neobsazený. V letech 1961 a 1973 sice papežský stolec usiloval o obsazení úřadu Františkem Vaňákem (1916-1991), komunistický režim však jeho jmenování znemožnil. Až do své smrti roku 1969 řídil arcidiecézi Matochův generální vikář Josef Glogar, jehož kroky i veškerou korespondenci schvaloval a kontroloval až do uvolnění roku 1968 státní zmocněnec Max Jablonský.
V roce 1968 vznikla v Olomouci pobočka Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Litoměřice a jelikož nebyla k dispozici budova kněžského semináře, konaly se přednášky pro studenty teologie v dnešních reprezentačních sálech – Slavnostní dvoraně a Trůnním sále. O rok později bylo v půdních prostorách Arcibiskupského paláce zřízeno ubytování pro studenty. Následujícího roku však již nemohli ke studiu nastoupit noví studenti, těm stávajícím bylo alespoň povoleno dostudovat.
František Vaňák ve své pracovně. Foto: Archiv AO
Po Glogarově smrti vedl arcidiecézi biskup Josef Vrana, který v letech 1973–1987 vykonával funkci administrátora. V 80. letech byla umožněna rozsáhlá úprava reprezentačních interiérů paláce de facto do dnešní podoby zakončená v roce 1986. Po Vranově smrti zůstala arcidiecéze až do roku 1989 bez administrátora. Této funkce se později ujal František Vaňák, jenž byl krátce po sametové revoluci jmenován novým olomouckým arcibiskupem. V úřadě však setrval jen velmi krátce do své smrti v září 1991. Rok poté převzal olomouckou arcidiecézi Jan Graubner (*1948), který zde působil až do roku 2022, kdy byl jmenován arcibiskupem pražským. Současným olomouckým arcibiskupem je od jara 2024 Josef Nuzík (*1966).
