Benefiční adventní online koncert Tria Martinů SPOLEČNĚ S NADĚJÍ A DOBROU VŮLÍ

By 30. 11. 2020Aktuality

se koná 7.12.2020 ve dvoraně arcibiskupského paláce v Olomouci

Začátek v 19 hodin

Pod záštitou Mons. Jana Graubnera, olomouckého arcibiskupa a metropolity moravského

Ludwig van Beethoven        (1770 – 1827)

Klavírní trio c moll op. 1 č. 3

  1. Allegro con brio
  2. Andante cantabile con variazioni
  • Quasi allegro
  1. Prestissimo

Bohuslav Martinů                (1890 – 1959)

Klavírní trio č.2 d moll H.327

  1. Allegro moderato
  2. Andante
  • Allegro

__________

Přestávka 20 minut

___________

Antonín Dvořák                    (1841 – 1904)

Klavírní trio f moll op. 65

  1. Allegro ma non troppo
  2. Allegretto grazioso
  • Poco adagio
  1. Allegro noc brio

 

Trio Martinů

Petr Jiříkovský – klavír

Pavel Šafařík – housle

Jaroslav Matějka – violoncello

Trio Martinů patří ke špičkovým českým komorním souborům, má v repertoáru klasická i soudobá díla, letos slaví 30. výročí od svého založení. Pravidelně koncertuje v Evropě – Velká Británie, Holandsko, Česká republika, je rovněž angažováno v zámoří – Jižní Korea, Japonsko, Kanada, USA. Z řady CD Tria Martinů vyniká záznam Beethovenova Trojkoncertu s FOK a kompletní nahrávka klavírních trií Bohuslava Martinů. Všichni členové Tria Martinů vystupují též jako sólisté, Petr Jiříkovský rovněž působí jako pedagog a dirigent.

Na dnešním adventním koncertu jsou zastoupeni dva jubilanti sezóny – Ludwig van Beethoven (250 let od narození) a Bohuslav Martinů (130 let od narození). Jejich klavírní tria, plná krásných melodií, barev a hloubky patří, stejně jako klavírní trio Antonína Dvořáka, k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v této oblasti napsáno. I když dílo těchto skladatelů, dosahující impozantní šíře forem a rozsahu, jistě nemá těžiště právě v klavírních triích, tak právě z nich je příkladně zřejmé, jakého působivého a zářivého účinku lze s mistrovskou invencí touto cestou dosáhnout.

Beethovenovo klavírní trio c moll z roku 1795 je součástí jeho opusu č.1, jehož premiéra se konala v domě knížete Lichnovského (jednoho z Beethovenových přátel) v době, kdy Vídeň byla nesporným středem hudebního světa. Přes nízké opusové číslo se zjevně nejedná o počin začátečníka, byť geniálního. Už zde, tak jako v další tvorbě, Beethoven své dílo důkladně propracoval a mnohokrát revidoval (předchozí skladby se rozhodl nezachovat). Jeho trio c moll je proto spíše naopak v oblasti klavírních trií nesporným přelomem a předzvěstí řady velkých změn (revoluce v dobrém smyslu), které nastaly v hudbě s Beethovenovým příchodem. Hudba zde ztrácí svou dřívější předvídatelnost (ač formou záměrně neopouští klasicistní východiska) a je náladově bohatá tak, že v tom překonává řadu pozdějších romantiků.

Symfonický ráz první věty je dán nejen jejím rozsahem, ale též (v té době nezvyklým) způsobem práce s více tématy, která jsou opakovaně a nápaditě kombinována a dotvářena. Klavírní stylizace je na řadě míst mozartovská, stejně jako téma druhé věty s variacemi. Třetí věta se již opravdu hodně vzdaluje od obligátních menuetů klasicismu. V její střední časti (triu) se na třpytivém vodopádu klavíru na okamžik snáší nádherná melodie. Druhé téma finální věty, plné rozletu a jasu, nás už těžko nechá na pochybách o svém autorovi, který s ním pracuje takřka ve verších, místy v rýmech. Kdo by pak čekal u tohoto Beethovenova díla některý, jinde často používaný závěr skladby, bude překvapen, jak se to dá jinak, krásně a elegantně zařídit.

Není divu, že Bohuslav Martinů, autor úspěšných oper, baletů, symfonií, koncertů pro klavír, housle i jiné sólové nástroje a řady dalších skladeb nejrůznějšího obsazení, opakovaně už od 30. let obracel pozornost rovněž ke klavírnímu triu. Klavírní trio č.2 d moll z roku 1950 bylo napsáno v Americe, kde od války skladatel působil soustavně také pedagogicky. Tento rok znamenal u Martinů tvůrčí zlom s dozníváním neoklasické vrstvy jeho tvorby, typické pro předchozí období. Těžko by se dalo v té době předvídat, že Martinů, po Smetanovi, Dvořákovi a Janáčkovi náš poslední reprezentant éry velkých světových skladatelů, má před sebou ještě vrcholné finále, které vydá takové klenoty, jako například Symfonické fantazie.

Klavírní trio č.2 d moll je třívěté, jak tomu bývalo za dob Haydna, kterého měl Martinů v oblibě a jehož hravost je do jisté míry patrná i v krajních větách tohoto tria. Vyvážená kompozice průzračné hloubky má těžiště ve druhé větě. Skladba nese četné rysy autorova nezaměnitelného rukopisu, moravské melodické názvuky, smysl pro nástrojovou stylizaci s rytmickou vynalézavostí a gradací, která nás dovede až k radostnému závěru třetí věty tria.

Dvořákovo klavírní trio f moll (Op. 65) z roku 1883 mělo téhož roku premiéru v Mladé Boleslavi (s autorem u klavíru). V té době již Dvořák patřil mezi známé a uznávané skladatele. I toto dílo prošlo svým vývojem a pro tohoto skladatele ne zcela obvyklými, četnými revizemi, které zhodnotily Dvořákovo jedinečné melodické invenční nadání. Výsledkem je grandiózní kompozice, která zaslouženě získala vysoké ocenění tehdejší náročné vídeňské, převážně brahmsovsky laděné kritiky.

První věta se svým tématem a zpracováním rozvíjí vpravdě symfonicky, její niterné, jímavé vedlejší téma patří k těm melodiím, v jejichž opětovnou expozici podvědomě doufáme. Druhá věta, netradičně zařazené scherzo s triem, přináší jak pádné, tak svěží, odlehčené motivy. Pomalá (třetí) věta svou lyrikou a hloubkou míří někam do blízkosti larga z Novosvětské symfonie. Z melodie ve vysokých polohách houslí zavane dotek nadpozemské krásy. Následuje pro Dvořáka typické finále se střídáním strhujících pasáží a milých zátiší – vše v nádherných barvách klavírního tria, které díky svému tónovému rozsahu autorovi umožňuje vytvořit dojem orchestrálního díla či klavírního koncertu. Podobně, jako u pozdějšího Dvořákova slavného violoncellového koncertu h mol i zde dojde k impozantnímu zklidnění nálady před závěrem.

Vít Gregor

 

Za vaši návštěvu děkují pořadatelé:

Arcibiskupství olomoucké, Moravská filharmonie Olomouc, Ing. Vít Gregor