Tudy kráčely dějiny…

Oficiální sídlo olomouckých biskupů a arcibiskupů, místo, kudy kráčely dějiny, i budova, která hostila mnoho významných osobností – to vše je Arcibiskupský palác v Olomouci, významný příklad barokní palácové architektury na Moravě.

Původní renesanční palác začal v místě dnešní rezidence stavět biskup Stanislav Thurzo na počátku 16. století a v díle pak pokračovali jeho nástupci. Třicetiletá válka a také požár v r. 1661 ovšem budovu vážně poškodily a biskup Karel II. Liechtenstein-Castelcorn proto nechal rezidenci v letech 1664 až 1669 přestavět v barokním slohu a výrazně rozšířit. Dnešní podobu pak objekt získal během přestavby po požáru na počátku 20. století.

Dvoupatrová budova s bohatě zdobeným neobarokním průčelím a trojicí barokních portálů je uspořádána kolem dvou uzavřených nádvoří. V prvním patře paláce se dochovalo několik reprezentačních sálů s bohatou uměleckou výzdobou rokokovou, empirovou i neobarokní a také dobový mobiliář.

Právě tyto místnosti byly dějištěm řady významných historických událostí – r. 1805 se v nich před bitvou u Slavkova radili ruský car Alexandr a rakouský císař František, v r. 1848 zde abdikoval rakouský císař Ferdinand  V. Dobrotivý a na trůn nastoupil jeho synovec František Josef I. a r. 1850 byla v paláci uzavřena důležitá mírová smlouva mezi Rakouskem a Pruskem, tzv. Olomoucké punktace.

Reprezentační místnosti však hostily i mnohé další významné osoby, mezi nimi císařovnu Marii Terezii, pařížského arcibiskupa Jeana kardinála Verdiera, papeže sv. Jana Pavla II. či prezidenty T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Václava Havla i jeho nástupce. Tyto sály také tvoří hlavní část prohlídkového okruhu zpřístupněného veřejnosti, do něhož mimoto patří i místnost pro krátkodobé výstavy.

Přes tisíc let stará tradice

Olomoucké biskupství vzniklo v r. 1063 oficiálním obnovením moravského biskupství (později arcidiecéze moravsko-panonské) založeného sv. Metodějem r. 869. V r. 1777 pak bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. V tomto kontextu je Arcibiskupství olomoucké nejstarší dosud existující institucí v České republice.

Starší rezidence olomouckých biskupů

V souvislosti se založením (resp. obnovením) olomouckého biskupství v pol. 11. stol  je nutno předpokládat také existenci prvního sídla olomouckých biskupů, které bývá historiky situováno do blízkosti tehdejšího katedrálního kostela sv. Petra. Oba objekty, přestože dosud nebyly archeologicky přesně lokalizovány, se nacházely v blízkosti současného Arcibiskupského paláce v prostoru tzv. předhradí.

Ve 30. letech 12. století přenesl biskup Jindřich Zdík své sídlo do nově vybudovaného románského paláce v sousedství právě dokončeného nového katedrálního chrámu sv. Václava, vystavěného v prostoru olomouckého hradu. Tento komplex kromě katedrály a biskupského paláce zahrnoval také kapitulní dům, ambit a skriptorium. I torzo paláce dochované do dnešní doby svědčí o mimořádné architektonické kvalitě tohoto komplexu, v prostoru České republiky naprosto výjimečné. V současné době je tento objekt součástí Arcidiecézního muzea v Olomouci.

Třetím biskupským sídlem byla budova, postavená biskupem Robertem na počátku 13. stol. Stavba nového sídla byla zahájena pravděpodobně v důsledku požáru olomouckého hradu v. r. 1204. Objekt byl situován na severovýchodní straně církevního komplexu a byl vybudován v přechodném románsko-gotickém slohu. O jeho konkrétní podobě a velikosti není téměř nic známo, vyjma několika architektonických prvků zachovaných v rámci současného komplexu objektů olomoucké katedrály. Zdíkův románský palác sloužil po vybudování nového biskupského domu jako katedrální škola.

Současný arcibiskupský palác

Olomoučtí kanovníci, kteří původně sídlili v kapitulním domě u katedrály, si od počátku 13. stol. začali budovat vlastní rezidence v prostoru tzv. Předhradí. Ke stejnému kroku se pak odhodlali na počátku 16. století i olomoučtí biskupové a to pravděpodobně v souvislosti se zamýšleným rozšířením katedrály sv. Václava. Novou biskupskou rezidenci v renesančním slohu začal v místech střední části současného arcibiskupského paláce budovat od r. 1516 biskup Stanislav I. Thurzo. V jeho díle pak pokračoval biskup Jan XIII. Dubravius, který stavbu dokončil. Podle dostupných poznatků se jednalo o dvoupatrovou a pravděpodobně čtyřkřídlou budovu (existence severního křídla není dosud spolehlivě prokázána) kolem obdélného nádvoří, která zaujímala asi 1/3 současné plochy arcibiskupského paláce. Vnější fasády byly zdobeny sgrafity, fasády nádvoří byly opatřeny světlou omítkou bez výrazného zdobení. Přízemí západního křídla bylo do nádvoří prolomeno arkádou.

Barokní přestavba

Renesanční palác byl poškozen během třicetileté války a pak i požárem v r. 1661.  Biskup Karel II. Lichtenstein-Castelcorn (1664–1695) proto přistoupil k rozsáhlé přestavbě a výraznému rozšíření biskupské rezidence. Stavba podle plánů vypracovaných císařským architektem Filiberto Luchesem probíhala v letech 1664-1669 a od r. 1666 (po Luchesově smrti) ji řídil další císařský architekt Giovanni Pietro Tencala. Původní renesanční palác byl rozšířen o další křídla na sousedních dvou parcelách a celý objekt získal jednotnou raněbarokní podobu, kterou si v hlavních rysech zachoval dodnes. Na původní barokní výzdobě paláce se podílela štukatérská dílna Baldassare Fontany a malíři Innocenzo Christoforo Monti a Carpoforo Tencala.

Poslední úpravy

Drobnější úpravy vnitřní dispozice objektu proběhly v pol. 19. století podle návrhů architekta Antonína Archeho. K větším úpravám pak došlo po požáru v r 1904, kdy byla upravena většina prostor ve druhém patře v novobarokním slohu a svou dnešní podobu získalo také hlavní průčelí paláce, jehož střední část byla zvýšena, doplněna štítem s hodinami, sochou sv. Václava a věžičkou na hřebeni střechy. Autorem této přestavby byl architekt Vladimír Fišer.

V průběhu staletí se také měnila vnitřní výzdoba paláce a tak se v současnosti můžeme v interiérech setkat s prvky téměř všech slohových období, počínaje fragmenty  renesančních fresek až po malby z 1. třetiny 20. století.